Aktuality

KUDY DÁLE V PRÁCI S MLÁDEŽÍ A VE ZVYŠOVÁNÍ KVALITATIVNÍ ÚROVNĚ HRÁČŮ

Jaká je současná práce s dětmi?

Děti jsou z podstaty stejné a fungují na stále stejném základu! Práce s dětmi je ovšem jiná než například v nedávné minulosti. Je to ovlivněno životním stylem a výchovou, kterou si nesou děti z rodin i prostředí, které je obklopuje. Ne vždy mají děti pro sport dobře nastaveny výchovné návyky. Mnohdy vidíme, že je porušena logická cesta hodnot, respekt ke starším, učitelům, trenérům… Děti mají problém se oddat věci naplno. Jiných lákadel je hodně. Rodiče děti omlouvají za jejich dílčí neúspěchy a posunují „vinu“ na jiné. Přitom si možná neuvědomují, že jim vlastně škodí. Nepěstujeme vlastnost, že mladý člověk by měl být zodpovědný i sám za sebe. Za výhry, prohry i dílčí úspěchy nebo neúspěchy. Jde o zásadní předpoklady růstu hráče, přeneseno do sportu. Říkám to takto otevřeně s trochou kritiky, ale to je názor obecný. My se pohybujeme ve sportu, a ten je ještě schopný dát mladým lidem řád a snad i hodnoty.

Je správná cesta vzdělávání trenérů, kterých není nikdy dostatek?

Tady dochází postupně ke změně. Trenéry je pochopitelně potřeba školit, ale hlavně jím dát chuť a vést k sebevzdělávání! V dnešní době není problém metodika, jak něco někoho naučit. Různých učebních postupů a cvičení je plný internet, informace jsou! Když jsem působil v zahraničí, tak ještě v devadesátých letech kluby i federace najímaly zahraniční odborníky (na všechny úrovně) a tím vlastně získaly jejich know-how (populární byla polská, ruská nebo italská „škola“). Dnes angažují kluby trenéry pro jejich jméno, výsledky, ale hlavně to je o přístupu, profesionalitě a osobním knowhow trenéra. To je ceněno. Je to přesně to, co potřebujeme v maximální míře i my. Přístup a profesionalitu práce především u těch nejmladších dětí. Pomoci nastavit rodičům hodnoty pro jejich děti a snažit se, aby jiskra přeskočila ze zapáleného trenéra nebo prostředí na děti! Potom nastupuje pečlivá a důsledná práce spojená s rozvojem hráče.

A co úspěšný projekt minivolejbalu?

Jistě. Je dobře že je! Myslím si, že ale i minivolejbal má svá úskalí. Na straně jedné jde o příležitost pro děti hrát hru podobnou „velkému“ volejbalu, minivolejbal je populární u dětí, rodičů i politiků. To vše je obecně dobře pro volejbal. Trochu zavádějící je se domnívat, že minivolejbal vyřeší problémy mládežnického volejbalu. Z tisíce minivolejbalistů totiž nemusí být ani jeden vhodný pro špičkový volejbal. To je potřeba si uvědomit. Volejbal (podobně jako basket) je závislý ve větší míře na vhodných somatotypech. Bylo by chybou si nalhávat něco jiného. Další nevýhodou minivolejbalu je to, že si mladí hráči můžou upevňovat špatné technické návyky, které nelze v pozdějším věku odstranit. Hlavním kladem vidím to, že už v útlém věku můžeme nastavovat výše popsané hodnoty, které formují mladého sportovce správným směrem a vytvářejí předpoklad růstu. Důležitý je ovšem i trénink individuálních herních činností.

A co naše mezinárodní úspěchy v posledních létech, především v kategorii chlapců?

To je pravda. Právě v této kategorii došlo k postupnému propojení výše popsaného. Byl nastaven systém (J. Zachem) jak pracovat s talentovanou mládeží s vazbou na nejmladší věk hráče. Je to ale soubor několika věcí – kvalitní trenéři v systému i na vrcholu pyramidy, objem práce i obecná trenérská kultura. Jedním z hlavních kritérií jsou individuální herní činnosti jednotlivce, což se ve spojení s vhodným výběrem hráčů jeví jako efektivní. Mladým a talentovaným hráčům je dávána velká možnost výkonnostního růstu. V našem sportu máme v ČR silnou klubovou tradici. To má své výhody i nevýhody. Nevýhodou může být, že si trenéři některých, i velkých klubů myslí, že nepotřebují posílat mladého hráče na zdokonalovací kempy a že jim stačí, jak trénují v klubu. I světové trendy svědčí spíše o opaku. Jde to přes osobu jedince a ochotě se zlepšovat. Nebýt pasivní! Vychází to z výchovy i celkové kultury prostředí, která obklopuje mladého hráče. To je posun trochu jinam oproti nedávné minulosti. Vidíme to v hokeji (ten je nám Čechům blízký), ale i v mnoha jiných sportech. Hráči, i ti nejmladší, berou část „zodpovědnosti“ za svůj růst do svých rukou (u nejmenších za pomoci rodičů). Nevsadí pouze na jednu kartu s tím, že je v klubu vše naučí. Klub nemá vždy všechny prostředky. Rozumní trenéři i kluby pochopí, že je to ku prospěchu všech stran! V hokeji jsou běžní individuální trenéři a například v tenise jde o standart. Proč by to nemělo být ve volejbalu, který je tak technicky náročný! Tady vidím zásadní posun doby vpřed, který bychom jsme si měli uvědomit, pokud budeme chtít držet mezinárodní úroveň a jít ještě dále. Větší individuální vklad hráče při jeho růstu a přípravě herního výkonu. 

Pomůže hráčům volejbalu individuální trenér? 

O tom to v našem sportu není. Jsme sport kolektivní a upřímně, nejsme a nebudeme na úrovni hokeje, i když například v Polsku, kde má volejbal velkou společenskou prestiž, můžeme podobné praktiky vidět. My ale v našem sportu máme nástroje, jak pomoci hráčům, ale i klubům. Pochopitelně, že základními články jsou kluby, na úrovní krajů se také již organizují zdokonalovací kempy a v neposlední řadě je tady projekt ČVS (Benjamínci, Naděje, Lvíčata). Jak jsem ale již řekl, změna nastává životním stylem, který přináší i větší zodpovědnost samotných hráčů potažmo rodičů, kteří chtějí vychovat ze svých dětí úspěšné sportovce.

Jaký bude trend výchovy v nejbližších letech?

Za posledních několik let se podařilo nastavit především u kategorie chlapců několik směrů, které jsou přínosem a posunem vpřed! Domnívám se, že se nám v ČR podařilo zachytit minimálně evropský trend! Kde jsou naše rezervy a na co se zaměřit? Vedle celé té „mravenčí“ a zásadní práce okolo minivolejbalu, žákovských kategorií, tréninku individuálních herních činností atd. bude potřeba zkvalitnit výběr a vyhledávání somaticky vhodných hráčů! Jít jim naproti, nečekat, že si cestu k volejbalu najdou sami. Tady vidím zásadní potřebu, dovést k volejbalu co nejvíce dvoumetrových chlapců.